Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rezečka

Rezečka

Silný příběh jedné kočičky z mnoha, od paní Martiny Janouškové, který vedl k založení našeho spolku.

heart

Je neděle odpoledne. Na špinavém koberečku před vrátnicí továrny leží schoulená malá rezavá kočička. Když uvidí přicházet člověka, trochu se přikrčí, ale zůstane na svém místě. Bojí se, ale je hladová a slabá a člověk možná nese něco k jídlu. Člověk prošel kolem a miska zůstala prázdná. Nevadí, počká na svém místě. Je stará a za svůj život se naučila trpělivosti. A nakonec, kam by šla... Místo, kde byla kdysi doma je někde hodně vzdálené v minulosti a ona je teď tady, daleko za vesnicí a na silnici kousek od ní projíždí rychle jedno za druhým veliká a hlučná auta. Opatrně se protáhne. Bolest v břiše je teď mnohem horší než kdy jindy a navíc - koťata uvnitř už o sobě pomalu dávají vědět. Kvůli nim má strach. Tohle místo není bezpečné. Jenže prošla už to tu nejmíň stokrát a neví, kam jinam by mohla jít. Kdyby tu bylo alespoň trochu tepleji... Stočí se do pevného klubíčka a usne.

Poslední květnový víkend se příliš nevydařil. Obloha byla šedivá a místo sluníčka bylo vidět jen potrhané mraky. Stála jsem u stolku se zbožím, snažila se vyloudit úsměv na netečné zákaznice a přitom bojovala s pokušením, dát na stůl ceduli SAMOOBSLUHA a vedle malou kasičku a sednout si někam do kouta a spát. Alespoň na chvíli... Z rozjímání mě vytrhnul naléhavý hlas telefonu. Cože? Kočka...? Před vrátnicí továrny? No ale já vážně nemůžu, mám plno...Že je březí? Nikomu nepatří? Aha...a ty jí k sobě na nějaký čas vzít nemůžeš? Že ne? Hm, dobře. Já tu ale už fakt nemám místo. A nemám ani sílu a ani peníze. Co? Že se tedy nedá nic dělat? No to asi ne. Nazdar.

Musím na to přestat myslet. Takových koček je přece všude plno. Kdo ví, odkud přišla tahle. Na podzim se prostě před vrátnicí továrny objevila drobná rezavá kočička a už tam zůstala. Kočky z místní kolonie ji nepřijaly, a tak lehávala na koberečku, který dal někdo ven před dveře vrátnice. Lidské ruky se bála, ale chodila jíst z misky, kterou někdo postavil vedle koberečku a občas ji naplnil. A porodila zde krásná koťata - před vrátnicí veliké továrny, daleko za vesnicí a pár metrů od silnice, kde denně projíždí stovky aut. Blížila se zima. Lidé se občas zastavili , dívali se na koťata, jak si spolu hrají a pak šli zase dál. Až jednoho dne všechna malá koťata zmizela. Jednoho rána přiběhla kočička k misce sama, hledala kolem, žalostně mňoukala, ale koťata se již neobjevila. Přejelo je auto? Zakousla je kuna? Kdo ví. Další koťata se narodila brzy potom, přímo na koberečku před vrátnicí. Bylo to hodně brzy na jaře. Koťata byla ještě hodně maličká, když z kolonie přišel obrovský kocour a roztrhal je. Rezečka byla příliš malá a slabá, aby je ubránila. Lidé chtěli koťatům pomoci, ale přišli už pozdě. Stará hubená kočička zabřezla potřetí. A ti lidé už nechtěli vidět roztrhaná koťata a začali se vyptávat, zda by k sobě někdo nevzal malou rezavou kočičku. Nikdo ji však nechtěl. "Prosím vás, kolik stojí tahle s tou kočkou? A máte ji i v jiné barvě?" Zákaznice mě vytrhla z mého rozjímání.. Opravdu, musím na to zapomenout. Ne že bych kočičce nechtěla pomoci. Chtěla jsem moc. Jenže stejně tak jsem kývla před dvěma týdny na 4 malé kočičí sirotky, před týdnem na kočičku, která teď měla každou chvíli porodit, předevčírem na kočičku s čerstvě narozenými koťaty... (A kdybych v té chvíli viděla i do budoucnosti, byly by tam v dohledné době ještě další sirotci a další kočka rovnou s pěti koťaty a další a další koťata...) A tak jsem zahnala všechny myšlenky a věnovala se prodeji.

O dva dny později jsem se v rychlosti připravovala k odchodu do práce. Obloha byla snad ještě tmavší a den ještě více nevlídný než o víkendu. Navíc to vypadalo na pořádnou průtrž mračen. Takže rychle ještě přibalit do tašky deštník... "...a přepravku!" Cože? Něco mi říká, že mám dnes s sebou vzít přenosku na kočku. Ale proč? Hned mi před očima vytanul jasný obraz malé rezavé kočičky. No tak dobře. Popadla jsem do jedné ruky tašku, do druhé přepravku a běžela na autobus. Odpoledne se ještě více ochladilo a dalo se do deště. Možná bych ani nikam neměla jezdit, v takovém počasí tam kočička možná nebude...Nakonec jsem našla číslo a na vrátnici zavolala. "Ne, není tady. Zkuste to spíš ráno." Tak co teď? Věděla jsem, že ráno ani jiný den potom nebudu mít čas. Zaváhala jsem, ale znova jsem před sebou uviděla rezavou kočičku a měla jsem pocit, že mám jet, že tam určitě čeká.

Když jsem mířila od autobusu k vrátnici továrny, byl skoro večer a venku stále poprchávalo. Nějací lidé stáli právě přede dveřmi, jeden z nich držel v ruce otevřenou konzervu a všichni se dívali směrem dolů, kde netrpělivě kroužila malá rezavá číča. V té chvíli jsem od nich byla asi 10 metrů. Zastavila jsem se a vedena náhlou inspirací jsem polohlasně zavolala: " Pojď ke mě, kočičko, na čiči, pojď..." A kočička se najednou otočila zády k těm lidem i k otevřené konzervě a se vztyčeným ocáskem přiběhla až těsně ke mě. Snad si myslela, že jí nesu něco lepšího, než ti lidé před vchodem, snad tady celou tu dobu čekala, až se pro ni někdo vrátí a zavolá na ni.... Neměla jsem čas se jí ptát. Sehnula jsem se k ní a než na mě ti lidé stačili vykřičet vše o tom, že kočička se chytit nenechá, že je plachá, že mě pokouše a podrápe....byla Rezečka k překvapení všech i svému bezpečně uzavřená v přepravce. A já šla pomalu k vrátnici, abych se představila a vysvětlila důvod svého počínání.

Až doma jsem si jí mohla pořádně prohlédnout. Rezavý kožíšek byl neudržovaný a špinavý a nebýt břicha, které se klenulo na všechny strany, byla by to hodně vyhublá číča. Zuby ještě nějaké měla, ale bylo vidět, že se již blíží ke třídě seniorů. Ruky se bála, když jsem se k ní přiblížila, přivřela oči, sklonila hlavu a s tělíčkem napnutým jak struna se celá schoulila do sebe, ale ani jednou na mě nezaútočila. Na chvíli jsem si ji posadila na klín a úplně tiše jsem jí šeptala..."....Rezečko, už se nemusíš ničeho bát. Tady je miska s večeří a tam zas teplý pelíšek. Už ti bude jenom dobře a tvoje děti už ti nikdo nevezme, to ti slibuju." Jenže člověk by se asi neměl ve svých slibech unáhlovat, protože běh života často ovlivnit nedokáže. V duchu jsem si představovala Rezečku, jak se spokojeně povaluje na křesle obklopena svými miminky a vůbec jsem v té chvíli netušila, jak dlouhá k tomu bude cesta.

Do porodu ještě pár dní zbývalo, a tak se postupně podařilo zažehnat ošklivý průjem, který kočičku sužoval, stejně tak se vyléčila i slabá rýma a zánět v očích, průvodní znak většiny koček bez domova. A kočička, i když vypadala velmi slabá a křehká, pěkně jedla, pospávala v pelíšku a čím dál víc se zakulacovala. Začalo to v pátek ráno, v den, který měl být zakončen magickou Svatojánskou nocí. Nejdříve jsem si ničeho nevšimla a už už jsem chtěla odejít do práce, pak mě ale něco zarazilo. Rezečka ležela na svém pelíšku natažená na boku a ztěžka oddychovala. "Rezečko...?" Otočila ke mě hlavu a v očích jsem jí spatřila něco, co mě přimělo zavolat do práce a zůstat doma.

Nějakou chvíli jsem doufala, že vše proběhne jako obvykle v pořádku a že kočička zvládne porod sama. Po pár hodinách jsem pochopila, že ten výraz ve vyplašených očích, které se na mě dívaly, znamená jen jediné" "Pomoz mi, prosím..." Klekla jsem si tedy vedle ní a jemně ji hladila po zádech. "Tak, hodná malá kočička, pěkně zatlač, ještě, jsem tu u tebe..." Rezavá hlavička kotěte uvízla beznadějně na své cestě do života. "Rezečko, prosím, zkus to ještě..." Trvalo to dlouho, než se jemným tahem podařilo pomoci kocourkovi na svět. Nic ale nebylo tak jak by mělo být. Kočička, místo aby svého prvorozeného synka začala čistit a olizovat, ležela dál apaticky na boku a dívala se někam daleko před sebe. Kocourka jsem nakonec ošetřila i očistila já, oddělila jsem pupeční šňůru a jemně masírovala drobounké tělíčko. Kocourek byl skoro bez života, ani máminy cecíky plné mléka jej nezajímaly. Jen jsem jej položila do krabice k ohřívací lahvi, začal se v porodních cestách střídavě objevovat a zase mizet další rezavý čeníšek kotěte. Jenže kočička byla příliš slabá a vyčerpaná a stahy, které měly postupně sílit a pomoci koťátku na svět, naopak zeslabovaly. Zdálo se mi, že trvalo celou věčnost, než se podařilo uchopit malou hlavičku a ve správnou chvíli pomoci kocourkovi jemným tahem na svět. Jeho tělíčko bylo chladné a ještě menší, než byl jeho bráška. Měla jsem strach, že po takové době již ani nemůže žít. Když jsem ale opatrně odstranila plodové obaly a začala jej masírovat, malinko se pohnul. Položila jsem jej k ohřívací lahvi a po chvíli se objevila další hlavička, tentokrát tmavá. Maličká kočička se narodila o něco snáz, než první dvě koťata, ale i ona zůstala ležet a neměla dost sil, aby se drala ke strukům s mlékem, jako to obvykle čerstvě narozená koťata dělají. Od začátku porodu již uplynulo skoro půl dne. Malý rezíček vedle ohřívací láhve byl stále chladný. Vzala jsem jej do dlaní a zjistila jsem, že nějak divně dýchá, jakoby bublavě. Musel se napít plodové vody a málem se utopil. Že mě to nenapadlo dřív... Rychle jsem začala ústy odsávat zbytky plodové vody a střídavě jsem s ním mávala sem tam, držíc jej hlavou dolů. A volala jsem doktorce. Co víc ještě moho udělat? Nic, řekla mi, že mám dělat přesně to, co dělám. Zase uběhla celá věčnost, než se kocourkovi vydralo z hrdla nakřáplé mňouknutí a bublání bylo už jen sotva znatelné. Pro tentokrát jsme vyhráli.

Po poledni ležela v bedýnce čtyři koťata a vedle ležela odevzdaná kočička, bříško stále veliké a v porodních cestách veliká bublina - plodový obal dalšího kotěte. Pak bublina praskla, stále slábnoucí stahy ustaly úplně a Rezečka usnula. Její děti, zahřáté od ohřívací lahve se pomalu doplazily ke strukům, aby se poprvé napily mléka.

Co teď? Měla jsem moc špatný pocit, přesto jsem se bála, že mi doktor řekne, že zbytečně panikařím. Kočka přece může rodit (výjimečně) i celý den, i na etapy. Jenže tohle bylo jiné, hodně jiné, než těch snad 20 koček, které jsem kdy viděla rodit. Tohle všechno jsem doktorovi řekla. A taky to, že plodový obal již prasknul a voda odešla před více než hodinou, další koťata jsou uvnitř a stahy ustaly. A jestli neexistuje nějaká injekce, která by stahy podpořila, jako je tomu u lidí. Odbyl mě skoro s úsměvem na rtech (i když po telefonu to vidět nebylo). Mám být v klidu, času dost do druhého dne. A tak jsem čekala. Hodinu, dvě...za chvíli byl večer. Noc svatojánská. Ale kočička stále jen vyčerpaně ležela na boku a občas otevřela oči, aby se nepřítomně podívala před sebe. Nezajímala ji miska s mlékem, nezajímalo ji čerstvé maso, nezajímaly ji vlastní děti, deroucí se ke strukům. Nakonec jsem se odhodlala a zavolala jiná doktorce. " Cože, praskla voda? Tak to jste měli být do dvou hodin na veterině. Dát výživu, infuzi, vápník. A injekci oxytocinu, která snad vyprovokuje další stahy. A pak ještě jednou. A pak, když to nepomůže, císařský řez." "Děkuji...mohu přijet?....aha, vy za chvíli končíte...zaplatím vám, kolik budete chtít..." Nešlo to, doktorka odjížděla pryč a my museli jet jinam.

Bylo už hodně pozdě večer, čekali jsme v čekárně před ordinací a mě se to zdálo neskutečně dlouhé, než na nás došla řada. A pak zase jsem dlouho seděla v malém sále za ordinací a prosila znovu kočičku. " ...Rezečko, ještě to zkus, prosím, prosím..." Když ucítila moji ruku, otočila ke mě hlavu a skutečně se pokusila znovu zatlačit. Neměla už ale sílu a po více než hodině bylo rozhodnuto. Císařský řez.

Ticho v prázdné čekárně přerušila ozvěna rychlých kroků nočního chodce, ozývající se z chodníku. Blížila se půlnoc. Seděly jsme v čekárně jen samy dvě a mezi námi byla krabička vystlaná měkkými hadříky a v ní čtyři novorozená koťata. Co s nimi bude, když kočička operaci nepřežije? Bála jsem se na to jen pomyslet. Když jsem před více než půl hodinou vznesla úplně hloupý dotaz: "Paní doktorko, myslíte si že to přežije…?", všichni kolem jsme věděli, že kočička moc dobře nevypadá a odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen. Jedno z koťat se malinko zavrtělo a ticho bylo opět přerušeno - tentokrát jakoby vzdáleným zapištěním čerstvě narozeného kotěte. Zdálo se nám to, nebo skutečně bylo něco slyšet? Nebyly jsme si vůbec jisté a tázavě jsme se dívaly jedna na druhou a pak na dveře vedoucí k operačnímu sálu. Ty se najednou otevřely a v nich se objevily dvě ruce a v každé z nich jeden malinký rezavý uzlíček. Každá jsme vzala jeden a jako ve snu jsme je začaly zahřívat a masírovat. Pak se dveře otevřely znovu. "Přežila to?" "Ano, už se probírá. Ale…měla by jste vědět, má střeva v hrozném stavu, je tam tekutina, ošklivý zánět." "Ano…dostane nějaké léky?" "Ne, to není potřeba, jen na čtyři dny antibiotika, když je teď po operaci. A musí kojit, jinak by mohla ztratit mléko." Musí kojit…to mi bylo jasné, jenže přes vyholené bříško se po celé délce táhla dlouhá čerstvá jizva. "Ten sedmý, co tam zůstal….byl stejný jako tihle dva….?" Nevím proč jsem se na to ptala a doktorka mlčky přikývla.

Po půlnoci jsem byla i s kočičkou opět doma. Rezečka se pomalu probírala z narkózy a vedle ní se tisklo 6 malinkých koťátek. A tou chvílí začal neskutečný kolotoč dní a nocí a boj za to, abych alespoň částečně dodržela svůj slib, který jsem kočičce dala.

Mléko naštěstí neztratila. Čekala jsem, jak se druhý den probudí odpočatá a radostně olíže svoje potomky. Nic takového. Kočičku dál nezajímala ani koťata, ani jídlo, ani voda.Den po dni jsem se k ní co chvíli vracela s tekutou výživou a roztokem na zavodnění. Musela je dostávat násilím do tlamky pomocí stříkačky. Den co den jsme brali jedno malé kotě za druhým, dokrmovali je a masírovali jim bříška, aby se vyprázdnily. Jejich máma na to neměla sílu. Čtvrtý den večer jsme našli Rezečku sedět daleko od koťat. Oči měla vytřeštěné a otevřenou tlamkou prudce oddechovala. Kolaps. Vše šlo ráz na ráz, před chvílí ještě klidně ležela u koťat a najednou průjem, zvracení a stále to rychlé oddechování. Změřila jsem jí teplotu - rychle klesala pod normál, byla už jen nějakých 36,5 stupňů. A zase to začalo, telefony, rychle, hledání někoho, kdo má čas tak pozdě večer a odveze nás na pohotovost. A zase půlnoc strávená na veterině, infuze, injekce vápníku. Vzpomněla jsem, že právě končí nasazená antibiotika. Nemělo by se v nich raději pokračovat? Doktor mě ujistil, že to není třeba. A byla to jen moje chyba, že jsem jej poslechla.

Další den ráno bylo ještě šero, a já již seděla doma s Rezečkou na klíně. Na háčku nade mnou se houpala láhev s infuzním roztokem a z něho vedla hadička k malé rezavé pacce, kterou jsem držela v dlani. Na stoličce vedle mě seděla Lucie a postupně vyndávala z bedýnky malé ukníkané uzlíčky, stříkačkou je krmila a pak jim masírovala bříška. Poslední vyndala tmavou kočičku s tříbarevným čumáčkem. Ta vždycky jedla ze všech nejlíp. Říkaly jsme jí, že z ní jednou bude krásná velká kočka. A najednou Lucie vyndává z pelíšku skoro bezvládný chladný uzlíček. Co je to s tebou? Zkouší ji nakrmit. Dnes nějak nechce… Beru si kočičku do dlaně, cítím to hned, ale nechci si to přiznat. A už vůbec to nedokážu říci nahlas. Nechápu proč. Zkouším vše možné. Pak už jí jen držím v dlaních a dýchám na ni. A na malou chvíli ji pokládám Rezečce na břicho. Ještě naposled. Lucie vyndává z tašky kapesník a já zatínám zuby. Připadá mi to v tu chvíli hrozně nespravedlivé.

Další ráno sedím s kočičkou na klíně sama a pozoruji kapky, odkapávající hadičkou do žíly. Najednou mám pocit, že se kočička celá chvěje. Zastavuji kapačku, měřím teplotu. Zase kolaps? Tentokrát je ale teplota vysoká. Příliš vysoká a stále stoupá. Okamžitě léky na sražení horečky, antibiotika, telefony…další den znovu. Naštěstí se našlo pár hodných lidí, kteří pomáhají - s ostatními kočkami, s odvozem kočičky na rozbor krve, s koťaty…protože já už nemůžu.

Pátek. Od operace a porodu kočičky uplynul přesně týden a jako každé ráno sedím u kočičky, nad hlavou infuzní roztok, pozoruji kapky. Jenže kapky odkapávají stále pomaleji, až přestanou úplně. Potřebujeme dát novou kanylu a tak jedem večer na veterinu. Je tam ale jiná doktorka. " Dokážete určitě kočičku zakanylovat? Moc na tom záleží, musí každý den dostávat do žíly vápník…" " Ale jistě…" Není si jistá. Po zavedení kanyly praskla žíla. Co teď? Doktorka nám neporadila. Vlastně ano, něco přece jen řekla: "Musíte jí vzít koťata, jinak vám nejspíš umře…" A já jsem věděla, že pokud jí vezmu její děti, umře zcela jistě. Domů jsem se vrátila zoufalá a naprosto vyčerpaná jsem usnula.

Dvě hodiny v noci. Usnula jsem mezi kočkami a koťaty. Mourovatá Divoška mě probudila žalostným a naléhavým mňoukáním. Bez důvodu? Ne, nikdy to není bez důvodu, to už dávno vím. Rychle jsem se oblékla a běžela do místnosti, kde jsem nechala Rezečku s koťaty. Koťata se k sobě tiskla v pevném klubíčku a Rezečka ležela bezvládně natažená na boku vedle misky s vodou a u tlamky měla pěnu. Byla úplně studená, teplota klesla hluboko pod normál. Nový kolaps. Pomohla by snad další injekce vápníku, další infuze….jenže kanyla, která kočičce zůstala na pacce byla ucpaná. Ve spěchu jsem nanosila spoustu ohřívacích lahví a pak jsem se jen znovu a znovu pokoušela kanylu zprůchodnit. A najednou, nevím vůbec jak je to možné, se to podařilo. A zase jsem dlouho seděla, bezvládné tělíčko na klíně, zase jsem pozorovala odkapávající průzračnou tekutinu, která ji má opět přivést k životu. A pak jsem vzala deku a ulehla na zem s kočičkou těsně vedle sebe.

Probudilo mě světlo a pískání koťat v krabici u ohřívací lahve. Rezečka stále ještě ležela přitisknutá vedle mě - a žila. Teplota se pomalu začala vracet k normálu. Když jsem se zvedla, abych šla nakrmit její děti, jen se otočila na druhý bok a stočená do klubíčka opět usnula.

Pak uplynul týden a k dalšímu kolapsu již nedošlo. Jenže kočička i koťata po tom všem zůstávali stále velmi slabí, kočička sice kojila, ale čištění koťat musel obstarat člověk. A co bylo nejhorší, zdálo se, že vůbec nemá chuť žít, stále měla takový nepřítomný výraz a vody ani krmení se ani nedotkla. Aby přežila, musela dostávat výživu stříkačkou do tlamky. Její koťata, 4 rezaví kocourci a tmavá kočička brzo pochopili, že mají kromě kočky i člověčí mámu. Ještě jim nebyl ani měsíc, a už se snažili dostat se ven z bedýnky a vydrápat se člověku na klín. Venku byla právě hrozná horka. Okýnko muselo zůstávat přes den zatemněné, přesto bylo v malé karanténní místnosti dost přes 30 stupňů. Když jsem tam jednoho rána přišla, našla jsem největšího z rezavých koťat ležet nehybně namáčknutého v rohu bedýnky, u čeníšku pěnu. Bála jsem se jej dotknout, ale zjistila jsem, že žije. Najednou zoufale vyrazil na vratkých nožkách do druhého rohu bedýnky, zahrabal zoufale nohama a opět zůstal bezvládně ležet na boku. Došlo mi to hned. Kolaps z přehřátí. Nenapadlo mě nic lepšího, než dát mu studený zábal. A rehydratační roztok. Kocourek ale nepolykal, jen lapal po dechu. Malinko infuzního roztoku pod kůži. A v čirém zoufalství ještě 3 kapky krizové Bachovy esence, kterou přinesla Lucie po náhlé smrti maličké kočičky. Dlouho byl kocourek úplně bez sebe, pak ale začalo napětí postupně polevovat a když jsme dojeli na veterinu, seděl v přepravce a spokojeně nás všechny pozoroval.

Doma jsem pro jistotu přesunula Rezečku i s koťaty do větší a chladnější místnosti a tím pádem i do společnosti dalších kojících matek a koťat. Uběhl další týden. Rezečce pobyt ve společnosti náramně prospěl, dokonce začala sama trochu jíst a vůbec poprvé začala důkladně čistit nejen koťata, ale i svůj kožíšek. Koťatům byl jeden měsíc, byla na svůj věk stále maličká, ale statečně bojovala o jídlo v miskách s většími koťaty. A nejen to. Malá koťata brzy zjistila, že tu jsou další kočky, u kterých se mohou v klidu nakrmit stejně dobře, jako u mámy. Kočky si vše perfektně zorganizovaly. Ráno kojila černobílá Honzička, v poledne mouratá Divoška s Rezečkou, večer opět Honzička a občas se přidala vyhublá číča Želva.

V době, kdy koťátka začínala jíst sama, se mezi nimi objevily ošklivé průjmy. Léky ale zabraly a zdálo se, že žádné komplikace již nenastanou. Jednoho poledne jsem však přišla do místnosti a strnula jsem hrůzou. Maličký Rezíček, nejhezčí Rezeččino kotě s bílou náprsenkou a ponožkami, nejmilejší, nejmazlivější…Ležel na boku pod odpočívadlem a jen občas se jeho drobné tělíčko napnulo prudce vyraženým výdechem a nádechem. Pod ním bylo mokro, kůže na něm visela, tlamku měl fialovou. Přitom ještě ráno byl jako první u misky s jídlem, ještě večer si hrál se svými sourozenci. Opatrně jsem jej vzala do dlaní. Zahřívala jsem jej. Prosila jsem. Cítila jsem, že odchází, ale nedokázala jsem se s tím smířit. Zase jsem vyzkoušela všechno, podkožní zavodnění, léky, zázračnou krizovou esenci. Radovala jsem se, když druhý den kocourek seděl a byl schopný polykat a další den si zase hrál se svými brášky. Jenže radovala jsem se předčasně. Týden nato jsem o půlnoci našla kocourka znovu na stejném místě a tentokrát mi v dlaních vydechl naposledy. Uvědomovala jsem si, že proti osudu se bojovat nedá. Přesto jsem dlouho seděla s rukama v dlaních, připadala jsem si hrozně sama a bezmocná a byla jsem v tu chvíli přesvědčená, že tohle byla a budou ta poslední kočička a ta poslední koťata, o která jsem se kdy starala.

Je neděle odpoledne. Na křesle se rozvaluje malá rezavá kočička a kolem ní si hrají tři rezaví kocourci a malá tmavá kočička. Když koťata zjistí, že přichází člověk, překotně se rozeběhnou po křesle a po posteli naproti, předou jako kolovrátky a jakmile člověk dosedne, začnou se mu drápat na klín a dva nejsilnější kocourci se vydrápou až na hlavu.

Z rohu místnosti se najednou ozve výhružné zavrčení a hned nato ustrašený kočičí výkřik. Mladá černobílá kočka si zase dovoluje na menší mourovatou kočičku Divošku a snaží se získat pozici vedoucí kočky. Mourovatá Divoška chce ustoupit, ale nemá kam, je zatlačena do rohu. Najednou se místností mihne rezavý blesk a překvapená útočnice se otočí. Těsně vedle ní sedí malá rezavá kočička a přísně ji probodává pohledem. Černobílá stáhne ocas a chce odejít, jakoby se nic nestalo. Vtom rezavá vyrazí a zažene ji až pod skříň. Chvíli tam počká s napřaženou packou a pak se klidně vrátí na své místo na křesle. Kdo to jakživ viděl, aby šéfovala takhle mladá a takhle hloupá kočka, řekne si v duchu Rezečka, protáhne se a mimoděk olízne černobílé kotě, které se batolí kolem. Natáhne se pohodlně na bok a tři rezaví kocourci a jedna tmavá kočička jsou rázem u ní. A člověk jde pomalu k ní a zlehka jí pohladí po hlavě. "Kočičko malá, je to moc dobře, že jsi tady s námi."

Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, kteří mi poslední dobou pomáhali a stáli při mně ve chvílích, kdy jsem si myslela, že už jsem se silami na úplném dně. Rezečka pak děkuje jmenovitě všem, kteří se přímo podíleli na záchraně jejího života. Byli to paní Lucie S.,Lenka I., Ivana Š., Pavel D., Vlaďka H., Jitka K. a nakonec také Jitka L., která mě na kočičku upozornila.

Děkuji Vám.

Martina Janoušková

Kočičí domek, Srpen, 2006

heart