Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lvice Leonka

Příběh Lvice Leonky, která našla nový domov v Karviné u velmi hodné paní 

heart

 

Jmenuji se kočička Leonka a mám se nyní skvěle. Ale toto jméno jsem neměla od narození, dali mi jej až lidé, kteří mě zachránili a to proto, že jsem bojovala o život jako lvíček, takže proto jsem Leonka.

Narodila jsem se kočičce tulačce v průmyslovém areálu jednoho města na jižní Moravě. Měla jsem stejně jako moji sourozenci krásné mourované zbarvení, ale koho vlastně zajímalo, že jsme byly krásné kočičky? Náš život rozhodně nebyl šťastný, byl plný strádání, bolesti a utrpení. Většina mých sourozenců zemřela a nakonec jsem z nich zůstala samotná. I maminka mi odešla.

Měla jsem své kočičí kamarády, společně jsme se snažili přežít. Přežití pro nás bylo hlavní. Naši smečku chodila krmit jedna hodná paní. Každý den jsme čekali, až dostaneme něco na zub. Věděli jsme přesně, kdy přijde nasypat granulky, a proto jsme se snažili být na místě včas, kdo se opozdil, nedostal najíst. Všichni jsme doslova hladově hltali.

Bylo pro nás těžké přežívat. Všechna roční období přináší nějaké utrpení. V létě se rodí spousta koťátek, ta ve velkém počtu umírala, no a v zimě jich sice bylo méně, ale zase jsme pro změnu byli nemocní a nikdo nám nepomohl.

Jednoho sychravého dne jsme čekali s kamarády na známém místě u mističek v podobě plastových nádobek, až dostaneme nasypáno. A skutečně, zanedlouho přišla naše záchrana v podobě hodné paní. Hltali jsme každou granulku jako o život. O život jsme se museli rvát denně, to se ví.

Chroupala jsem granulky. Měla jsem úžasný pocit, když jsem se mohla pořádně najíst. Dodávalo to mému životu sílu a energii. Vtom se to stalo, ozvalo se několikrát po sobě “prásk“. Zmateně jsem se ohlédla a viděla jsem zkřivenou grimasu smíchu v obličeji člověka, který stál velmi blízko a cíleně na mne mířil. Radost a požitek z právě konzumovaného jídla, nám zatměla všechny důležité smysly, takže naše kočičí smečka před útokem vůbec netušila, že se blíží nebezpečí. Zatmělo se mi před očima, cítila jsem tupou bolest, střídavě teplo i zimu. Nade mnou se začaly zcela zřetelně míhat temné stíny, slyšela jsem krutý až divoký smích a sprchu sprostých slov na adresu nás toulavých koček. Padla jsem k zemi, kočičí kamarádi se divoce rozprchli do všech stran. Tohle už jsem přeci několikrát viděla, ale z jiného úhlu pohledu. Pokaždé jsem byla mezi prchajícími, tentokrát jsem však dostala několik zásahů já.

Tím to ale neskončilo. Stále mi zní v uších ten ošklivý smích a slova o tom, že nejsem mrtvá, že mě musí dorazit. Strašně jsem se bála. Snažila jsem se vypadat jako mrtvá, ale to mu nestačilo. Vzal mě za zadní tlapky, které mě nesmírně bolely, a hodil mě do hluboké tmavé hrozné jámy. Spadla jsem na dno.

Vnímala jsem vše, ale velmi vzdáleně a těžko rozeznat, zda to byla skutečnost či pouhý sen. Tohle jsem zažila z druhého pohledu mnohokrát, když jsem se snažila probudit některého z mých umírajících kamarádů. Bylo jedno, jestli kočičímu kamarádovi někdo ublížil, anebo umíral vysílen nemocí. Snažila jsem se pokaždé umírajícímu pomoci.

Když jsem nabyla maličko vědomí, s pocitem obrovské bolesti jsem popolezla víc na stranu. Všude byla cítit hniloba, krev a pachuť blížící se smrti. Nade mnou se odehrávala válka barev a stínů, síla temnoty hrála v této válce hlavní roli v můj neprospěch. Temnota totiž nevěštila nic dobrého a podtrhovala jen můj zoufalý a bídný stav, ve kterém jsem se právě nacházela. Nevím, jak dlouho jsem v jámě ležela, ale pár dní to muselo být určitě. Vím jen, že jsem lízala kapky vody z tlejícího listí, jak velké sucho v hrdle jsem cítila. Přála jsem si, aby už konečně přišel konec, modlila jsem se za to ze všech sil, které mi ještě zbývaly. Mé modlitby byly vyslyšeny, začala jsem vnímat místo temnoty velmi intenzivní bílé světlo, teplo a milé postavy v bílém.

Ale potom se něco ve mně zlomilo, vzepřelo a řekla jsem si: Bojuj, nevzdávej to. S velkou bolestí v předních tlapkách jsem se zvedla a pokoušela se vyšplhat z té hrozné jámy. Šlo to velmi těžko, několikrát jsem sklouzla znovu na dno, několikrát jsem to vzdávala a čekala odevzdaně, kdy si pro mě smrt přijde.

 Ale nakonec se mi to podařilo. Vyškrábala jsem se ven a zůstala ležet vedle jámy. Čekala jsem, co se bude dít, protože jsem se vůbec už nemohla pohnout. Nožičky mě neposlouchaly, už ani nebolely. Až po několika hodinách přišla záchrana v podobě hodného anděla. Šly kolem dvě paní a jedna povídá „Podívej, ta kočička je mrtvá“. Ta druhá přišla blíž a „Ne, počkej, ona žije!“ „Proběhla rychlá porada, ze které vyplynulo, že by bylo dobré kočičce dopřát alespoň poslední injekci.

V té chvíli paní vytočila nějaké telefonní číslo a dlouze si s někým povídala.  Najednou jsem se ocitla ve velké bedně, něco hrčelo pode mnou a pak mě vyložili na takový velký stůl. Přišel pan doktor, prohlédl mě a řekl, že takové týrání a hrůzu už dlouho neviděl. To jsem netušila, že mám prostřelené obě přední tlapičky. To jsem netušila, že se radí o tom, jestli vůbec budu moci někdy chodit a jestli vůbec má smysl mě zachránit. Ale mě se tak strašně moc chtělo žít a chtěla jsem to těm lidem říct, ale copak kočička může něco vyprávět. Jenom jsem mňoukala a snažila jsem se lísat a prosit, aby mě zachránili. Pan doktor potom volal i do útulku a radil se, co dělat.

Probudila jsem se v kleci, vůbec jsem netušila, kde jsem a proč jsem zrovna na tomto místě. Nebylo mi jasné, odkud přichází zvuky, točila se mi hlava. Nevěděla jsem, kdo jsem a kde jsem. Ztrácela jsem se sama v sobě. A jak jsem již zmínila, mé modlitby byly vyslyšeny, začala jsem vnímat místo temnoty velmi intenzivní bílé světlo, teplo a milé postavy v bílém. V tu chvíli jsem přestala vnímat úplně. Tak nějak to asi vypadá za duhovým mostem, o kterém jsem již tolikrát slyšela, pomyslela jsem si.

Ale ne, to jsem se jenom probouzela z narkózy. Jak jsem později zjistila, podstoupila jsem velmi náročnou operaci. Bohužel jednu tlapičku nešlo už zachránit a museli mi ji amputovat až úplně u tělíčka. Druhou přední tlapičku – protože přece kočička musí mít vpředu aspoň jednu nožičku – mi vyspravili jako berličku a tak se budu moci aspoň opírat. V tu chvíli jsem byla šťastná, že mě nic nebolí, že žijí, že snad už se vše v dobré obrátí.

A také ano. Postupně jsem se učila chodit, ale protože jsem velmi šikovná kočička-  nyní už Leonka – tak jsem se to rychle naučila. A pak šup do dočasného domova. Tam se mi líbilo, bylo tam krásně teplo, dostatek jídla a také dostatek pohlazení. A pak už to šlo rázem. Našla se hodná paní, která se slitovala nad mým osudem postižené kočičky a vzala si mě. A nemyslete si, že nedokážu skákat – i na zídku vyskočím, ale z ní už mě musí moje panička sundat. Stále jsem s ní, mám ji ráda a také chci poděkovat všem, kdo mě pomohli, kdo mě zachránili a udělali z jedné bezejmenné toulavé kočičky šťastnou kočičku LEONKU.

                                                    heart